Dobře, budete si už myslet, že si vymýšlím, ale mě se ty divočiny fakt dějí, takže vězte, že tenhle příběh není smyšleninou :D a je tak dobrej, že ani nepotřebíruje vylepšit.
Dva roky jsem to nějak vykličkovával, ale drobné připomínky, zdali jsem neopomněl na svůj slib, začaly svou frekvencí připomínat výstřely z kulometu, a protože jsem hlava prozíravá, rozhodl jsem se dát jí zářijový zájezd do teplíčka k našemu výročí svatby co je koncem srpna. Ha dvě mouchy jednou ranou (myslitel universa). To se taky nestalo. Tak nějak všechny ty jakoby „jen tak“ zaslané odkazy na dovolenou mou milovanou už fatálně zaplnily paměť telefonu, a jemný nárůst tlaku na dovolenku přešel v sílu dvou, co dvou, stáda koní. Nu a tak jsem při jedné společné cestě z práce empaticky zareagoval na další citlivé naznačení mé drahé, že už určitě letos nic nestihneme prohlášením: „Jsi děsná koza, mělas to mít jako překvapení k výročí (zabralo to - dojetí, brek, fňukání, pusa) a jeli jsem to hned vybrat“. Dodám, že mám hlavu otevřenou, tedy hlavně zespodu, a tak mi vypadlo, že k výročí je ten zájezd, a tak jsem o měsíc déle vyšiloval co jí k tomu výročí dám.
Nu a hlavní story začíná. Těsně před dovolenou, jakože den, mi moje drahá diagnostikovala – připravte se bude příval intimností – jste ready – jdeme na to - zhmotnění levého varlete slovy: „Hele ty máš tuhle kouli strašně velkou a je jak kámen“. Jasně, citlivka to je, to jó. Chlapská reakce na 1*, koukneme na internet a uvidíme. Já teda vím, že tohle čtete na internetu, ale fakt na něj nechoďte, když hledáte nějakou nemoc. První stránka, magická trojkombinace, NÁDOR, SMRT, RAKOVINA. No někdo by se třebas vyděsil, ale já tedy né. Na mojí straně stojí totiž statistika. Jeden můj nejvíc nejlepší kamarád, kvůli GDPR použiji nějaké nesmyslné jméno a budeme mu říkat třebas pan Břetislav (tak se snad fakt nikdo z mých známých nejmenuje 😊), jasně, když je to kámoš, tak mu budeme říkat Břéťa, totiž jednou odjel na dovolenou, tam mu žena zjistila zkamenělé levé varle a on jak se vrátil, tak šel hned ráno k doktorovi a oni mu diagnostikovali nádor a ještě večer jel na sál a šmikli mu ho ven. No uznejte, statisticky nemožné, aby jeho přítel, v tomto případě Já, něco takového prožil 1:1. No takže jsem provolal pár známých dostal a nabyl trochu klidu, že jistě zánět a vyrazil na tu dovolenku.
Po cestě jsem si něco více pročetl a propadl v děs, pláč, histerii. Zjednodušeně, když to nebolí, je to slušně řečeno nedobrý. Naštěstí se mám kam uchýlit a tak jsem se obrátil na nejvyššího přítele, odevzdal to a zklidnil se. Dovča super, já i zdravě jedl a Lylu na ní hnedlenc zkoušela využít mého melancholického nalazení a vyslala ty své triky, jakože to je super co, pojedeme za rok zase. Ha to už jsem prokoukl a nedal se, klíd drahá, tohle není porod :D. Jenže ona je jakože dost dobrý stratég, a tak úplně podlácky vyslala synka co kňučel jak štěně na piškot, tak jsem zase vyměkl a na první dobrou podlehl. Hned jak jsem to slíbil, tak jsem věděl k čemu došlo. No jak říkám, umí to se mnou, to zase jó.
V pondělí ve 3 jsme dolétli a o něžném naléhání mé drahé vůbec nemůže být řeč, prostě mi prvně v životě přikázala něco udělat a já poslušně zavolal na Motol, že mám jakože lehce (4x) větší orgán a tak nějak se jeví poněkud hustší konzistencí (šutr). Dal jsem si vaničku, oholil si tvář a tradá do obleku a na 7 na urologické ambulanci Motol. S sebou jsem si nic nevzal, páč jsem si byl jist banalitkou situace a tím, že do 9 budu na jistotu v práci. Kdo by taky s takovou statistickou jistotou jménem „Břéťa Story“ smýšlel jinak, že.
Všichni na Motole byli megamilí, dostal jsem dotazníček, číslíčko 3 k vyšetření, hačnul jsem si a píp už jsem letěl do ordinace. Formalitky, žertíky, že jsem v nemocnici nebyl 20let a proto jsem se ohákl a šup na lůžko. Pan doktor byl super, ukázal mi pravé varlátko co na sonu svítilo a zářilo jako andílek, bylo krásné a bílé, až jsem na něj byl málem pyšný, no a pak to levé se slovy: „No a tenhle tmavej vrásčitej bubák, to je kompletně vyžrané varle nádorem, ale tady nahoře ještě kousek zbývá“. Kousek-nekousek, temno na obrazovce, temno v hlavně. Hlavně se nepodělat. „No a co navrhujete pane doktore“ říkám pořád s úsměvem, protože co nezměníme, neřešíme, že. Klidným a přátelským hlasem zaznělo: „My to neradi necháváme, kdybyste měl dneska čas, nebo zítra.“ Na co čekat že, porod taky neodkládáš. Tak tedy dnes a jízda začíná.
Z ruky do ruky, všude super milí, profesionální a lidský lidičky. Za 30 minut sedím na svém lůžku (to se pozná, páč vám tam dají vaše jméno, když podepíšete GDPR :D – což je fakt úlet) a čekám co bude dál. No nutno dodat, že jsem podepsal i papíry, že se na mě mohou studenti přiučit. Ale aby to nevypadalo jako nějaké podstrčení. To jsem udělal zcela vědomě a chtěl jsem to, někde se to naučit musí, že. No a ještě ani nesundám sako a je tu vizita (to znám z televíze). Pan profesor s sebou má skupinu lékařů a nemálo mladých ženských tváří, odhaduji studentky. Jsem v klidu, dyť mám ještě kalhoty a tak. Pan primář kolem mě projde ven až ke dveřím a stres ze mě padá, protože takovouhle exhibici faktiš nechcete. Jen co jsem si to dořekl, tak se zastaví a povídá: „A tady pán?“ odpověď někoho: „To je urgentní příjem, tumor varlete“., „No tak se na to podíváme“. Co jako podíváme, proč to množné číslo, určitě si oniká, chci ať si oniká. Neonikal si ☹ Musím ještě dodat, že mužské orgány ve stresu dělají všechno, proto aby snad nedošly k úhoně. A popravdě ty moje předvedly majstrštych, protože při prohlídce panem profesorem, jsem viděl v těch mladých vlídných studentských tvářích neverbální shodu: “Chudáček, ten nikdy dítě nezplodí“ a to rozhodně né protože bych snad měl být po zákroku neplodný. Teda povím vám, já moc citlivka nejsem, ale těch 30-40 vteřin jsem byl podle mě úplně neviditelnej. Popravdě, někdy byste to tělo fakt klepli, první dojem dvakrát neuděláš a já ho ten den (ne)udělal ještě při kontrole, holení, na sále, prostě evidentně moje pýcha jest jen pro mou ženu, a tak se ostatním rozhodla vůbec neukázat :D
No pak už standard, tedy berete-li za standard, že všechno probíhá skvěle a já po 24 hodinách odcházím z Motola o kolečko, no dobře tak o kuličku kratší a usmívám se. No co, positivní jsem a když jsem panu doktorovi ráno po zákroku řekl, že na každý tumor, je tu Edův humor, prohlásil, že už jsem evidentně zdráv a ať mažu domky. :D Málem bych zapomenul, ještě mi poděkovali za vtipy, co jsem vyprávěl po narkóze, že prej mě málem vyklopily z lůžka :D A to jsem si opakovaně slíbil, že budu hodnej. Už jsem si vzpomněl, co jsem vyprávěl, a to fakt napsat nejde.
Tedy závěrem, na plný kule už asi nikdá nepojedu, a ani bratr Froda Pytlíka z Krajinky nebudu, teda pokud nebude ochoten kámošit s FrEDOU PŮLPYTLÍKEM, ale mám za sebou vlastně skvělou zkušenost s lidmi z Urologické kliniky Motol a děsivou potřebu sdělit vám, kdo se nezabýváte sportem, kde se o těchle fujtajblech dost mluví, že krom prsou, které jistě rádi prohmatáváme je třeba tu a tam vzít se za vlastní kule ať nakonec nemáte o kouličku míň.
Vaše JVO
DNA nezapřeš, totok je mé, myslí si, že vtipné, jednovaječné dvojče, při první návštěvě po nemocnici s velice empatickým a citlivým dárkem jak jistě vidíte :D Nejde ho nemilovat.
No a totok moje drahá přemýšlejíc o ..... no a jak mám asi vědět o čem přemýšlí, že? Jsem furt jenom chlap, teda ještě že nešmikli víc, bych tohle prohlášení musel sakra zvážit :D
